Kobudo - Eku
Tuto zbraň můžeme najít pod názvem Kai, což je japonský dialekt, nebo pod jménem Eku, což okinawský dialekt hogan. Můžeme se setkat i s napsaným názvem eeh-kuu. Protože mluvíme o RyuKyu Kobudo, čili o okinawském Kobudo, budeme používat okinawský název Eku, nebo též Eku-di. Bojové umění s touto zbraní vzniklo původně ve městě Šanghaj, v Číně. Na Okinawu bylo přivezené spolu s čínskými vyslanci. Ti na ostrov přinesli kromě kultury a umění i své bojové umění kung-fu. Protože Okinawa byla ostrovem zemědělců a rybářů, umění s veslem se lehce ujalo a těšilo se veliké oblibě. Veslo s úzkým listem používali veslaři na tzv. Dračích lodích. Hodilo se do úzkých zátok ostrova Okinawa, jako i celého souostroví. Dnešní době však tento typ vesla vytlačilo západní provedení se širším listem, ale pořád ho můžeme vidět na různých historických slavnostech po celé Asii.Jistá legenda z ostrova Tsuken vysvětluje vznik Eku-jutsu jinak. V čase království Ryukyu žil samuraj jménem Chikin Uekata Masanori, který bránil svůj nárok na královský trůn. Za to měl být potrestaný vyhnanstvím na moři. Byl mistrem v umění Bo Jutsu a tak bojovník, který se ho snažil chytit a potrestat, nemohl svůj rozsudek vykonat. Proto poprosil rybáře jménem Asato, aby se tajně o samuraje staral. Asato se naučil techniky Bo od Uekatu, ale již brzy ho překonal a sám se stal mistrem Bo Jutsu. Asato později použil techniky Bo s tím, co mu bylo přirozené, tedy s veslem, na svojí osobní obranu a tak vznikl okinawský bojový systém s veslem - Eku. Eku je dřevěná zbraň dlouhá 135 - 160cm. Její čepel neboli list vesla je široký od 9 cm více a zabírá asi třetinu celkové délky zbraně. Má čtyři hrany: 2 ostré boky, kterými se sekalo (Yoko) a 2 ploché na údery (Monouchi). Čepel se končí zaobleným čelem, neboli hrotem (Saki). Vyrábí se z tvrdého dřeva. Jeho specifikum je zvláštně položené těžiště, které tuto zbraň děla tak náročnou na ovládání. Techniky vesla vycházeli z technik dlouhé tyče a oštěpu. I přesto si veslo vyžaduje mnohem větší zručnost, protože pohybem zápěstí musí cvičenec zasáhnout soupeře správnou častí čepele vesla. Kromě švihových technik čepelí, ať už naplocho, nebo ostrou hranou, tato zbraň využívá i bodání a práci s rukojetí. Používaní Eku vyžaduje dokonalé ovládání Bo. V rukách zkušeného mistra se tato zbraň mění na nástroj, kterým je možný soupeře omráčit i zabít. Mezi obyvateli ostrova Okinawa byla tato zbraň velice oblíbená. Bojovníkovi poskytovala výhodu v boji díky své délce a schopnosti přemisťovat se. Protivníka tým držela v bezpečné vzdálenosti. Přitom je zajímavé, že tuto zbraň můžeme najít v okinawských i japonských stylech Kobudo.
Úchop Eku je podobný jako při Bo. Pravá ruka drží Eku v centru, hned za čepelí, pravá je na šířku ramen za ní. Ako při Bo i tady platí, že zadní ruka generuje sílu a přední zachovává techniku a směřování zbraně. Eku však můžeme na veřejnosti vidět jenom zřídka, protože duševně vyzývá mysl mladých adeptů Kobudo. Oblíbená technika byla vhodit soupeři písek do očí a následný útok. Můžeme to vidět v některých kata, jako například Akahachi no Eku, kde je použitá technika kopnutí písku do očí a následný obrácený úder rukojetí. Kata Tsuken Sunakake no Eku vhazuje písek do očí čepelí vesla a útočí ostrou hranou listu. Tyto techniky se nazývají me-tsubushi (oslepovací) Legendy praví, že zbraň Eku byla účinná dokonce i proti samurajskému meči.
Kvůli snaze zachovat ostří čepele dřevěného listu Eku se na blokování používá i rukojeť. Blokuje se přesně tím samým způsobem jako s Bo, jenom řetězený protiútok je mnohem drtivější jako při tyči. Koncem rukojetě se i bodá a následuje široký sek čepelovitým listem. Zajímavostí přitom je, že i v Čechách jsou dochované záznamy o používání zaostřeného a vyhlazeného kusu dřeva na stínání hlav nižší šlechty, nebo popravovaní vojáků. Tvrdé dřevo bylo vyhlazené a následně byla jedna strana zaostřená. Podobný princip je i při zbrani Eku, kde jsou však zaostřeny obě strany. Díky váze a správné sile je možné touto zbraní přeseknout i lebku. Dlaň se vždy snaží tlačit směrem do úderu, aby švihové technice dodalo razanci a průraznost. V dnešní době je umění s touto zbraní na ústupu. Důvodem je náročnost této zbraně, jako i její váha a požadavky na cvičení. Nejznámější styly, které dodnes uchovávají kata s touto zbraní jsou RyuKyu Kobudo, Tesshinkan a Matayoshi Ryu
Mezi nejznámější mistry této zbraně patřili Yabiku Modem, Matayoshi Shinpo (Matayoshi Ryu), Taira Shinken, Chitose Tsuyoshi (zakladatel Chito-ryu Karate-do) a Tokuyama Seiken (tvůrce kata Goeku no Ekudi). Ze současných můžeme jmenovat Hidetomi Tamayose Senseia, nejvyššího učitele stylu Tesshinkan Kobudo, jako i Patricka McCarthyho, který své umění s Eku předváděl i na slavném Dai Nihon Butoku Kai. S touto zbraní se dochovalo překvapivé množství Kata. Za všechny můžeme zmínit alespoň Matsumura no eku, již zmiňované Akahachi no eku a Tsuken Sunakake no eku, Sunakake no eku, Nakazato no eku, Shorinkan No Eku Dai Ichi a Suken Sunekake. Mnohé vycházejí právě z Kata s Bo, jsou však upraveny tak, aby neutláčeli přirozenost a specifika zbraně Eku. Jak můžeme vidět z původu a tvaru, Eku má jasně zemědělský původ. Rozvoj umění s touto zbraní napomohla podoba s rozvinutým systémem Bo Jutsu. I přes svůj exoticky tvar patří k účinným a ve své době i obávaným zbraním i proti obrněným samurajům.
Kobudo Kai Bratislava
Fotografie: Andrej Považan
Fotografie
